Védská jóga

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny ať jsou všechny bytosti

Učení véd

Staroindické védy – kořen stromu poznání

Védské hymny, původně pouze ústně používané prostřednictvím učenců k tomu povolaných (nejvyšší sektou společnosti) bráhmanů, sloužily k „obětním“ spirituálním rituálům, jejichž prostřednictvím se staroindická společnost obracela k nejvyšší autoritě – universálnímu vědomí, či zdroji poznání, o pomoc na cestě a projev náklonnosti ke správnému pochopení poznání. Přitom rituální oběť (askeze) byla původní podstatou védské spirituality, jež se prolínala i v celé společnosti. Rituálům se přisuzovaly ty nejmocnější účinky s projevem oddanosti a zasvěcení, jež ukázňoval a usměrňoval tehdejší život. Ona neznámá síla (vitální síla, universální vědomí, prána apod.), jež tvoří svět, se „otiskla“ do všech oblastí života a tedy přispěla k vytvoření struktury kast indické společnosti a vše, čím byl naplněn lidský život. Tato síla byla nazývána brahma. Upanišady následně toto brahma popisují jako nejvyšší vesmírný princip a základ všeho bytí. Brahma je vše.

Byly sepsány čtyři sbírky véd (sanhity): Rgvéda, obsahující 10.552 manter (poznání, vhledů, vzývání), Sámavéda, obsahující 1.875 manter, Jadžurvéda, obsahující 2.086 manter a Atharvabéda, obsahující 5.987 manter. Nejen s ohledem na rozsah, ale především na obsah jsou Rgvéda (recitována ve verších) a Sámavéda (používána ve zpěvech) dosud považovány za základní inspiraci, nejen pro ostatní dvě védy, ale i následně vytvořená díla.

Ústřední myšlenkou véd je „rozevírání“ hmoty. Rozevírání dvou protipólů duality, aby vědomí mohlo stoupat vzhůru, na posvátnou horu poznání Meru. Védská moudrost učí o třech základních principech: RADŽAS (mužský, Nebe), TAMAS (ženský, Země) a SATTVA (všeobklopující posvátnost, prostor harmonie, prostředí). Je nezbytné neustále s těmito třemi principy pracovat. Kdo chápe jejich význam a harmonické působení, je schopen dosáhnout čistého poznání. Vytváří tak čisté lůno života. Védy inspirují k poznání harmonie v nekonečné jednotě a mnohotvárné hojnosti. Z tohoto poznání pak vyvěrá jako horský pramen harmonie v jednotě a hojnosti života (a svědectví o něm) každého hledajícího.

Védy říkají, že čisté vědomí je posledním pozorovatelem v člověku, protože za ním už neexistuje žádný jiný. Toto vědomí nevzniká ani nezaniká, je věčné. Je nejen svým vlastním světlem, ale oživuje vše ostatní bez jakýchkoli podmínek a příčin. Čisté vědomí má tu zvláštnost, že si může uvědomovat sama sebe a pouze jeho obsah, „náplň“, brání jeho přímému spojení s brahma, s Bohem. Proto je takový důraz kladen na čisté vědomí, jeho absolutní čistotu prostu jakéhokoli obsahu, tedy myšlenek.

Véda znamená doslova „poznání„, v praxi poznání skutečné Pravdy, její podstaty. Pravda je považována za základní hodnotu lidství. V procesu skutečného poznávání tohoto poselství Pravdy neobjevujeme, nenacházíme „nové“, nýbrž začínáme „vidět“. Védy nevznikaly rozumovým poznáním, ale vědomým a plně přítomným vhledem zřeků prostřednictvím jejich osobité  intuice (sarama) do Pravdy samé ve stavu mystického zážitku a osvícení (tedy zcela mimo smyslové vnímání reality prostřednictvím své duše). Proto také symboliku celého systému véd nepochopíme, nepoznáme ani se s ní neztotožníme, pokud k poznání nedojdeme vlastní cestou k trvalému napojení na intuici, jako přímého duchovního komunikačního prostředku. Tedy podstatou studia véd – studia poznání – je prozářené čisté vědomí (srdce a duše) a nikoli sebeinteligentnější rozum a mysl. Rovněž úspěch ve studiu nám nezaručí dogmatické obrácení do minulosti, nýbrž studium projevu moudrosti véd v současné autentické přítomnosti každého adepta. Přímé napojení na Zdroj poznání Pravdy, tak jak to v minulosti činili autoři véd a nespočetné generace jejich následovníků.

Cesta poznání Pravdy, védská cesta klasické jógy, je neodmyslitelně spjata s pokorou a oddaností, s autentickým intuitivním poznáním Podstaty, včetně sebe sama a to od tělesného přes naší mysl až k naší duši, čirému vědomí. Postupně se s mírou poznání cesta obrací „zevnitř dovnitř“ a otevírá možnosti rozvoje našich vnitřních schopností, naší neochvějné vůle a neomezené míry svobody. A právě tuto čistou svobodu védské učení vynáší na povrch, do našich každodenních životů, do přítomné smyslové reality. Na rozdíl od současného světa, jež považuje za nejvyšší úroveň poznání prostřednictvím vlastní mysli (se značně omezeným potenciálem nepředvídatelných možností neustále se vracejícím k minulosti a zahleděným do budoucnosti) obrácené k lokálnímu charakteru vnějšího světa, nás védy učí, že nejvyšší úroveň poznání je ta duchovní (s neomezeným potenciálem předvídatelných možností věčně setrvávajícím v přítomnosti), a obrací nás prostřednictvím intuice k všudypřítomnému vnitřnímu světu.

Prapůvodní silou bylo a je poznání čistoty a podstaty, naplněné božským světlem. A toto světlo přináší právě védy jako prapůvod lidského poznání podstaty bytí a všeho co je. Významnou roli zde sehrává síla Nebe a síla Země jako manifestace obrazů hmotné (materiální) a nehmotné (spirituální) formy jednoho a téhož celku. Přitom Nebe a Země jsou symboly, ostatně jako vše, k čemu védy využívají „pojmy – slova“. Prostřednictvím děje odehrávaného neustálými „střety“ mezi Nebem a Zemí se rodí svět, život, probíhá rozvoj, rozpínavost.

Védy je nemožné tzv. studovat, abychom skutečně dospěli k pochopení jejich „sdělení“. Přestože se z dob minulých dochovaly jen písemné fragmenty, střípky z dochovaných textů jsou psány v rituálních obrazech ve stavu osvícení, jak lze tedy jejich obsah pochopit rozumem? Je to zcela jiná dimenze sdělení a sdílení poselství. Podobně jako se nelze naučit nauku a pochopit Pravdu, Harmonii, Věčnost, Boha (či brahman) a vše co je věčné. Toto vše lze pouze zažít na „vlastní kůži“, prožít a splynout. Védy jsou osobité vhledy či mystické zážitky zřeků dávné minulosti (měřeno časem koloběhu lidských životů). Avšak toto poznání je latentně přítomno neustále, proto také stejným způsobem může k těmto vhledům či mystickým zážitkům dospět každý upřímně hledající Pravdu v jakékoli době a na jakémkoli místě. Zcela zásadní však je trvale otevřené vědomí hledajícího.

Ve védách najdeme ponaučení o tom, jak se nechat inspirovat, abychom využili veškerý potenciál k růstu a stali se vnitřně silnými a nemanipulovatelnými okolním světem, abychom dokonale rezonovali s harmonií, rytmem a řádem celého vesmíru, abychom v sobě samém neustále usilovali o pokrok, abychom neplýtvali svěřeným bohatstvím na dosahování pomíjivých cílů, abychom pochopili a vnímali význam bytí, abychom žili ve svobodě beze strachu, abychom si prakticky osvojili vnitřní duchovní filosofii osvobození a v neposlední řadě se nechali inspirovat k tomu, abychom k uskutečnění všeho uvedeného měli dostatek sil a vnitřního odhodlání, pevné vůle.

Základním učením véd je karma, tedy nejzákladnější aktivní a neoddělitelná složka života – čin. A současně džňána – poznání. Činy každého z nás, činy národů, činy celého lidstva, činy naší mysli, činy vedoucí ke změně vědomí. Každému činu bez výjimky vždy předchází úmysl, jež se rodí v mysli nebo ve vědomí a jež předurčuje plody a odhaluje skutečné záměry našich činů. Činy konané bez vědomé účasti na spiritualitě života jako takového jsou pomíjivé a přináší strast a závislost bez svobody. Čin má demonstrovat jednotu vnitřního a vnějšího. Poznání je vlastní cesta, vlastní zkušenost, vlastní pravda.

Védy ztělesňují intuitivní vize celé řady generací osvícených zřeků, jejich bezprostřední autentické božské a spirituální zážitky. Hovoří o tom, že je nutné vyjít z moře nevědomosti (jako základní příčiny veškerého utrpení lidstva) a vstoupit do moře poznání uvnitř sebe sama. Rgvéda ve svém IX.73.1. verši praví: „Čluny pravdy vezou lidi dobrých skutků přes oceán nevědomosti“. Následně se v Jadžurvédě hovoří: „Ten, kdo vidí veškeré bytí uvnitř Já a Já ve veškerém bytí, neupadne do pasti zničující a oslabující sklíčenosti“.

Zdrojem původu véd byl koncept oběti. A to jako oboustranná komunikace s Bohem. My obětujeme Bohu v prvé řadě to, co se prolíná veškerým našim konáním, myšlenkami a životem, a tím je naše bezmezná nevědomost a pomíjivost nepřítomnosti. A Bůh nám setrvale a bezpodmínečně poskytuje dokonalost a věčnost přítomnosti. A jak k této komunikaci dochází? Stačí se otevřít a obrátit pozornost od vnějšího k vnitřnímu.