Védská jóga

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny ať jsou všechny bytosti

Sebeuskutečnění

Svrchované božské JÁ

Ať si to uvědomuje či nikoli, existuje svrchované božské JÁ a je přítomno neustále, všude, ve všem a za všech okolností. Klasická védská jóga vychází z poznání, že vždy existuje svrchované JÁ, jenž je zdrojem sebeuskutečnění, seberealizace. Potřebujeme se pouze do této skutečnosti „probudit“ hledáním skutečné podstaty bytí uvnitř sebe sama a jóga nám nabízí několik možností, jak toho dosáhnout. Jednou z takových cest je „metoda“ sebedotazování Šrí Ramany Maharšiho (u nás propagované Eduardem Tomášem) hledáním původu ega a našich myšlenek, poznáním, že ego a ani myšlenky neexistují a jsou pouhým produktem naší mysli (je to fikce mysli). Jestliže se naše mysl vyprázdní, zmizí ego i myšlenky a mysl sestoupí do srdce. V ten okamžik spočineme v JÁ (samadhi), kterým odjakživa jsme a nikdy jsme jím nepřestali být. Jeho zdánlivá neexistence byla pouze latentním stavem našeho vědomí.

Poznáním svrchovaného JÁ se adept klasické jógy zbaví strachu, neklidu a žádostivosti, tak jak o tom píší i původní védské texty. Tak se odkrývá nezměrný potenciál štěstí, jenž je člověku vrozené. Stejně tak je přirozeným stavem zdraví, harmonie a svoboda. Zdánlivě duální stavy jsou projevem disharmonie, jež ve své podstatě přirozenost harmonie a svrchovanosti nevylučují. Je to proces návratu do svého původního božského zdroje. Veškeré poznání je založeno na osobní nezprostředkované zkušenosti a odhodlanosti. Veškeré poznání a odhalení JÁ je pevně založeno na vlastní zkušenosti.

Bhagaván o skutečném JÁ hovoří jako o „základní tónině harmonia Vesmíru“, jenž harmonizuje a ladí všechny ostatní tóny. A pak, ať je tělo či mysl zaneprázdněno jakoukoli činností, naše vědomí je neustále ukotveno v JÁ, pohlceném ve svrchovaném universálním vědomí.

Cesta k seberealizaci je procesem nenásilného odstraňování překážek, díky nímž jsme od narození přesvědčení, že JÁ není realizováno, tudíž je pro nás nedosažitelné. Jak se to přihodí? Jednoduše tak, že ke své entitě přiřazujeme: „já jsem tím a tím“, „já dělám to a to“, „já mám to a to“, „já si zasloužím“, „já se cítím ohrožený“, „já jsem rodič“, „já jsem účetní“, „já jsem funkcionář“, já, já, já. A v tom je právě ten problém, neboť skutečné JÁ je neosobní a bez přívlastků. Aby JÁ bylo, tak prostě je. Na rozdíl od „já“, které aby bylo, musí k sobě něco přitáhnout, jinak by ztratilo vědomí sebe sama a ve vnější realitě by přestalo existovat (viděno naší myslí). K seberealizaci dospějeme tím, že odstraníme překážky, díky nímž si myslíme, že JÁ nebylo realizováno. V souvislosti s tím Šrí Ramana Maharši říká: „Člověk by si neměl myslet, že je konatel. Tělo vykonává to, co má konat a to je vše, nic víc. Pocit já konám je překážkou“.

Hledání zdroje ega a myšlenek je totéž, jako v duchovní praxi opakování manter, kdy se nezaměřujeme na mantru samotnou, její obsah (to je věcí intuitivního poznání a vnitřního nacítění), ale na zdroj, odkud přichází. Vlastní JÁ může adept klasické védské jógy realizovat vytrvalým rozptylováním mentálních návyků (snad tu ani nejde o překonávání, neboť se nejedná o soupeření, ale o proces poznání). Původcem veškerých potíží je naše mysl se svými návyky, ulpíváním, myšlenkami, předsudky, přesvědčeními, kterých se nechceme zbavit. Naše mysl tak trpí syndromem složitosti a nevědomí a důsledkem jsou zjevné paradoxy disharmonie na všech úrovních a ve všech možných i nemožných projevech.

Je důležité přestat vnímat nereálné a nepravdivé jako skutečné, pravdivé. Jak to poznat? Jednoduše poznáním svého vnitřního, svrchovaného a tichého JÁ. Pak se nevědomé rozptýlí ve vědomém, nepravda v pravdě. A kde tuto pravdu hledat? Jen a pouze uvnitř sebe sama, tak jako svého opravdového mistra, učitele (gurua). V praxi klasické védské jógy nám v tomto poslání pomáhá pravidelná a vytrvalá meditace. Odpovědi přichází zevnitř ve chvíli, kdy jsme na ně připraveni utišenou vyprázdněnou myslí.

Eduard Tomáš hovoří o seberealizaci jako o stavu trvalého spočinutí v JÁ. Je to jednoduše a dobře bytí v JÁ. Slepou uličkou na cestě poznání JÁ je naše úsilí poznat JÁ. Je to přesně naše touha dostat se do námi vysněného stavu, aniž bychom měli sebemenší představu, jak tento stav zažívat. Je lépe nechat události plynout, sama pravda se zjeví sama. Prostě jen být v přítomném vnímání a zažívání oproštěním se od své mysli za smysly, „odebrat se v klidu a míru za oponu“. To je jeden ze základních védských principů.

Ponoření se do srdce či do zdroje podstaty je cestou karmy, bhakti a džňána.