Védská jóga

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny ať jsou všechny bytosti

Upanišady

Upanišady – zlatý odkaz filozofických tradic Indie

Upanišady jsou považovány za základ životní i duchovní filozofie indického lidu, jemuž po celá tisíciletí poskytují náboženskou útěchu i radost ze života. Nejde tu snad o ucelený filozofický systém v pravém slova smyslu, nýbrž spíše o bohatý zdroj především duchovních podnětů k zamyšlení a inspiraci. To také naznačuje pravděpodobně i způsob, jakým bychom měli s těmito texty zacházet. Je tu značný prostor pro vlastní cestu objevování skutečné Pravdy, sebepoznání.

Toto sebepoznání je zásadním zlomem k vědomosti od nevědomí. A jak praví učení véd, má každý adept bez výjimky současně využívat tyto čtyři zdroje poznání: předně je to vědění získané studiem duchovních textů, dále pak autentické sdílené duchovní vedení (realizovaný Mistr, duchovní Učitel), trpělivá jogínská praxe a disciplína, a v neposlední řadě ve všech směrech a projevech všudypřítomná Boží milost. Bez ní bychom neporozuměli duchovním textům, zcela jistě bychom se nesetkali se svým duchovním Mistrem, nezískali bychom dostatek vůle a odhodlání k rozvoji praxe jógy a disciplíny.

Za převratné se považují upanišady především ve smyslu „definování“ jedné Nejvyšší duchovní bytosti – nejvyššího Boha, jež je nade všemi ostatními bohy, které uctívala společnost v období véd. Rovněž pojetí existence člověka zde na zemi (tedy přesněji řečeno onoho „já“ člověka), které nekončí fyzickou smrtí, ale nachází se v neustále se opakujících znovuzrození v koloběhu životů. A zcela nová myšlenka je i to, že koloběh znovuzrození neprobíhá jen tak náhodně, nýbrž je řízen zákonem karmy, tedy zákonem o odplatě a zásluhách za dobré či zlé skutky v právě proběhnuvším životě či životech minulých.

Upanišady svojí pozornost soustřeďují především na hledání odpovědí na nejzávažnější otázky, týkající se uspořádání světa, jeho podstaty, života v nejobecnějším slova smyslu a role člověka v něm, o potenciálních možnostech a schopnostech lidské bytosti. Inspirují k odhalení toho, co je za „oním Já“ člověka a jak mu toto poznání může prospět. Odhalení Nejvyšší existence, jediného a skutečného základu veškerenstva bytí, absolutní a věčné reality. Neviditelná „pavoučí síť“, nebeské předivo všech vztahů mezi subjekty, jež jakoby stály mimo sebe a nesourodě na sebe působily coby oddělené entity, ve skutečnosti spojuje vše v jedno. Podle upanišad vše živé v celém vesmíru setrvává v pomíjivosti vlastních cílů a omezených možností v síti nevědomosti. A právě poznání (véda) nejvyššího Já (sebepoznání) je jistou a jedinou cestou vedoucí ze sítě mnoha generacemi „budované“ nevědomosti k věčné Blaženosti (ánanda) přesahující smyslovou realitu.

Duchovní pravdy, které hlásají, jsou současné, mnoha generacemi ověřené a především nepozbyly svého lesku ani na pravdě o životě. Jsou to pravdy věčné, univerzální, získané mnoha generacemi duchovních mistrů. Jsou získané vnitřním rozhovorem s Bohem, s nejvyšší Pravdou, pomocí vnitřního vnímání a vycházející z pevných kořenů véd. Nabízí trojí poučení (podobně jako védy). První poučení je o Brahman (o Bohu), jež splývá s nesmrtelnou Blažeností; druhé poučení je o átman (o duši, o čistém vědomí), jež spěje k evoluci vědomí, k její transformaci; třetí poučení je o džagat (o reálném světě, o smyslové realitě), jež pomáhá naplnění poslání života, naplnění dharmy.

Po všechna staletí se postupně pro získání věrného obrazu poselství moudrosti upanišad jako zdravé jádro studia doporučuje většinou mistrů následujících třináct základních, a to:

Íša, Katha, Kéna, Prašna, Mundaka, Mándúkja, Čhándógja, Brhadáranjaka, Taittiríja, Aitaréja, Švétášvatara, Kaijvalja a Maitrí. Všechny tyto základní upanišady lze nastudovat z publikace „Upanišady“ v překladu Dušana Zbavitele a ve vydání nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2004.

Upanišady hovoří v zásadě o dvojí úrovni poznání – vyšší poznání a nižší poznání. Vyšší poznání se nazývá parávidjá a je to cesta poznání duše, čistého vědomí; je to vnitřní realizace prostřednictvím vnější zkušenosti (to je poznání vnitřního átmanu). Nižší poznání se nazývá aparávidjá, jež se zabývá poznáním sebe sama a naplněním tělesných úmyslů, projevů, žádostí a potřeb, uspokojováním touhy poznání fyzického světa; vše, co roste v těle, s tělem a pro tělo  (je to poznání vnějšího átmanu). Obsahují svědectví o věčných pravdách, o Věčnosti. Poznáním podporujeme a budujeme vnitřní sílu, která se projeví v našem počínání, v našich skutcích.

Jedním z hlavních poselství odkazu upanišad je spiritualita života oslavující božskou přítomnost. Je to život osvíceného přítomného vědomí každého adepta, každé bytosti, každé lidské společnosti v jakémkoli stadiu vývoje, osvíceného vědomí sounáležitosti s bytostí Země. Zde je tajemství upanišad: miluj, služ a staň se. Mysl prostřednictvím těla je podhoubím nesvobody, otroctví, utrpení; srdce s podporou duše přináší osvobození.

Upanišady opěvují jednotu všeho života i odpovědný přístup k vlastnímu životu. Staví každodenní povinnosti člověka na úroveň náboženské povinnosti plnit své úkoly, ať jsou jakkoliv těžké či zdánlivě nesplnitelné. Neboť jen ten, kdo neutíká od svých povinností, od práce, stává se tvůrcem vlastního štěstí, osudu bez utrpení. Podle odkazu upanišad spočívá evoluce bytí celého vesmíru se svými pomíjivými záměry živých bytostí v síti nevědomosti. Proto také hovoří o tom, že není nic dobré ani špatné, ale pouze vědomé a nevědomé. V tomto ohledu upanišady směřují k sebepoznání, sebeočištění, seberealizace, sebezdokonalení, sebezakoušení a transformaci především vědomí. Ke všemu doporučují jogínskou disciplínu, ukotvení v řádu, spočinutí v harmonii a Boží milosti.

Upanišadští zřeci vcelku příznačně necítili potřebu být součástí nějakého duchovního centra či ášrámu, navštěvovat nějakého mistra a naslouchat jeho promluvám či kázání, dokonce necítili potřebu ani získávat poznatky studiem knih. Využívali především svojí intuici a rozšířeného stavu vědomí. Tím byli neustále napojeni na zdroj veškerého poznání.

„Je v modrém chvění vodní vážky jako v rubínových očích holubice. Je v dítěti, jež lpí na své matce jako ve starci, jenž se opírá o hůl. Je ve vlnách moří stejně jako v jejich oparu, jenž závojem obestírá líc procítajícího dne. Je ve viditelném jako v neviditelném. Je v poznaném jako v nepoznaném. Je ve všem. A jako je sníh na horách, ryba ve vodě, list na stromě a pták na nebi, je i v každém člověku. Je v něm ztajen jako sama sladkost blaha, jako je sladkost v každém mléku. Jde jen o to, aby člověk tu sladkost Boží v sobě pocítil a uměl ji sát, jako včela umí sát nektar z květu.“ (citace Rudolfa Janíčka v pojednání o odkazu staroindických upanišad).