Védská jóga

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny ať jsou všechny bytosti

Učení véd

Védské pojetí oběti

Oběť  není ve védské tradici vnímána jako něco, čeho se vzdáme ve prospěch něčeho tzv. vyššího, uctívané božské autority. Právě naopak. Jde tu o vědomou spoluúčast na „udržování ohně“. Oheň – agni je ve védské tradici vnímán jako symbol světla poznání a v tomto směru je oheň nositelem života. Agni jako zdroj světla (symbol duchovnosti člověka – puruša) a jako zdroj tepla (symbol lidství – naplnění osobní dharmy). Z učení véd plyne, že jakákoli oběť, modlitby či zpívání manter nás neočistí od „ne-lidství“, ale pouze neustálá služba člověku a lidství naplňující společnou dharmu. Proto oběť v tomto pojetí symbolizuje oběť člověku a nikoli oběť člověka.

Velmi úzce je oběť spojená symbolicky s kultem ohně. Každý adept, žák „přikládá“ (v prvním stadiu naplnění osobní dharmy – ve stadiu učení se) otépky proutí do ohně, čímž neustále udržuje oheň v jeho síle, aby dával světlo a teplo. Ono „přikládání“ do ohně je samotná praxe a život žáka, a otépky proutí je postupné spalování vássan (připoutanosti, tužeb). Později byla původní forma oběti „překlasifikována“ na askerzi, odmítání a následně se objevuje každodenní praxe v morálních a etických zákonech Pataňdžaliho jako jama a nijama. Ale askeze již evokuje k asociacím o odříkání, kruté zdrženlivosti apod. Což zcela jistě nebylo původním záměrem. Oběť má nejen očišťovat, ale i posilovat a produchovnit. Prostým odříkáním se mnohdy může stát pravý opak a to že se působení vássan nadále posiluje.