Védská jóga

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny ať jsou všechny bytosti

Vědomí a nevědomí

Védské pojetí vědomí a nevědomí

Védská moudrost staví vědomí i nevědomí na stejnou úroveň. Obé je nedílnou součástí toho, co je. Přitom nerozlišuje dobré či zlé, správné či nesprávné. Vnímá pouze vědomé a nevědomé. Védy praví, že veškeré utrpení v našich životech pochází právě z nevědomosti, neboť vědomá bytost nemže činit nic, co je v rozporu s harmonií řádu Vesmíru, neboť nepochází ze Zdroje.

Cestu k vědomému vnímání ukazuje ve svém verši I.89.8. Rgvéda, kde hovoří následující: „Ó kosmičtí bohové, kéž naše lidské uši slyší vše, co je dobré a příznivé. Ó bohové vskutku hodní uctívání, kéž naše lidské oči vidí vše, co je dobré a příznivé“. To vypovídá o stavu naší mysli, jak říká Pataňdžali o „zastavení proměn mysli“.

Mándúkja upanišada hovoří o třech stavech vědomí: džágriti (jako „stav bdění“), šapna (jako stav „snění“) a šušupti (jako stav „hlubokého spánku“). Tyto stavy pak završuje turíja (jako všeobsažný stav věčné Skutečnosti, stav „naplnění“). Stav „bdění“ (džágriti) popisuje fyzický stav, z něhož odvozuje smyslovou úroveň poznání, vnímání tělesného. Stav „snění“ (šapna) popisuje stav mysli, tedy poznání mysli, vnímání reality prostřednictvím mysli na intelektuální úrovni. Stav „hlubokého spánku“ pak popisuje intuitivní stav, prostřednictvím něhož komunikujeme s naší podstatou Já. Nejedná se však o spánek v pravém slova smyslu, spíše o klid těla a mysli (což je v běžném spánku obyčejně děje). V tomto stavu získáváme vyšší intuitivní poznání, vhledy Za, vnímání podstaty sebe sama.

Všeobsažný stav „naplnění“ (turíja) v sobě zahrnuje vše a je jakýmsi vyvrcholením poznání vědomí, výstup na pomyslný vrchol posvátné hory Méru. Zde se vše zakončuje ve splynutí s Brahman. Tím se stává SAT -ČIT – ÁNANDA (Bytí, Vědomí, Blaženost). Tohoto poznání doprovázeným „rozevřením a rozpuštěním duality hmoty“ (jejím překonáním) však nelze dosáhnout pouze mentální či meditační praxi. Zde je nezbytná přítomnost hluboké aspirace po poznání (jako primárního odkazu véd) a „zasvěcená“ praxe promítnutá v osobním svědectví každodenního života.