Védská jóga

Subham astu sarvadžagatam - Šťastny ať jsou všechny bytosti

Učení véd

Základy védského učení

Primární védskou představou je existence dvou světů, tj. světa duchovnosti, věčnosti ducha, světa celistvosti a harmonie s nekonečným množstvím forem a projevů na všech úrovních, a světa hmotného zrození a umírání, světa karmického koloběhu životů projevujících se na hmotné, smyslové úrovni, doslova „vystrčení“ do světa pomíjivosti tělesného, smrti a utrpení. Tedy projev reality od „shora dolů“, od jemnohmotného k hrubohmotnému, od vnitřního k vnějšímu (povrchnímu). A současně neoddělitelnost, celistvost těchto úrovní, kdy tato centralistická vize bytí je ve védském pojetí zcela zásadní. Proto je velmi dobře a přirozeně praxe jógy harmonizovat u člověka úroveň spirituální s tělesnou a naopak.

O védské moudrosti se opírá celá lidská civilizace. Podstatou tohoto gnostického (árijského) světonázoru je kult STABILITY – PRAVDY (čili HARMONIE – POZNÁNÍ) a kult ŘÁDU – MÍRU (čili PROJEVENÍ – NENÁSILÍ). Toto poznání vychází a opírá se o základy vnímání a poznání 3 principů světa. Celá véda jako prvopočáteční kult SLOVA je de facto o tomto trojím principu. Principu neustálého středu dvou duálních sil – NEBE (1.princip) a ZEMĚ (2.princip), z něhož vyvěrají zvuky (vibrace) a oheň (světlo), jako patron života – SÓMA. Sóma je světlo poznání a z něho vyvěrají slova jako „posel, svědek“ poznání. Toto světlo poznání není „fyzickým“ světlem, nýbrž světlem v každém z nás, je nositelem osvícení a proto je po zásluze velebeno . Stabilita a mír primárně mezi Nebem a Zemí. K poznání tak dochází vždy při středu Nebe a Země, z něhož neustále vyvěrá sóma. To však lze rozpoznat pouze za předpokladu bdělého vědomí a připravenosti. Toto vykřesané světlo poznání je pravou podstatou lidství.

To, v jakém světě se člověk pohybuje, na co ve svém životě zaměřuje svojí pozornost, jaké zásady akcentuje, určuje, zda je: PROBUZENÝ – VĚDOMÝ (vyšší vibrace, spiritualita) nebo NEPROBUZENÝ – NEVĚDOMÝ (nízké vibrace, materialismus). Védy v tomto smyslu proto rozeznávají pouze dva stavy: stav vědomí (harmonie, světlo) nebo nevědomí (disharmonie, tma). Zlo či dobro, zdraví či nemoc, štěstí či utrpení, pokládá za důsledek míry stavu vědomí či nevědomí. Duchovní svět védy nazývají PARAM a svět materiální APARAM. Chybí-li poznání primární síly véd, jejich potenciálu, ocitáme se v absenci pěstování nejobecnějšího smyslu slova NENÁSILÍ, jež není možno v současném světě také s úspěchem aplikovat. Neboť neznáme zdroje násilí a prasílu nenásilí.

Lidská bytost je považována za nezaměnitelnou a zásadní sílu v celém prostoru bytí, neboť je nositelem vědomého poznání a seberealizace. Podstatou „oběti“, nebo spíše komplexní forma askeze, podřídit svůj život poznání je jeho hlavní univerzální dharmou, posláním. Člověk má za úkol přispět k udržení světa v harmonii s universálním vědomím, brahmanem. V původní védské tradici bylo hlavní formou oběti odříkávání véd, při němž se zapalovaly ohně, do níž se lilo rozpuštěné máslo – ghí (ghí se teplem rozpínalo, zvyšovalo svojí teplotu, rozsvěcovalo okolí, tak tento akt působil na úroveň smyslového vnímání). Tyto rituály posloužily jako prostředek iniciace, zasvěcování do hlubokého vnoru poznání. Tato oběť umožňovala obětování ega, uvědomění si jeho připoutanosti k dualitě. Středem filosofie rituálů bylo SVĚTLO, jeho nekonečné působení a věčná podstata.

Objevuje se zde védská mytologie „spásné hory, výšiny“, kterou nazývá Méru. Vyjadřuje cestu člověka k probuzení výstupem na vrchol poznání. Zde dochází k poznání a pochopení Pravdy, pochopení pomíjivosti světa dualit a věčnosti spirituálního světa. Směřování lidského ducha nasvědčuje, že původní tradice véd byla jednoznačně orientovaná na „výstup do výšin“ v pomyslné štěrbině rozevřené materiální dualitě, což evokuje představu přirozené aspirace individuálního růstu, převýšení v poznání perspektivy nadhledu na realitu světa, jeho forem a projevů.

S tím do značné míry koresponduje i védská představa o „dvou vodách“ (opět se zde jedná o obraz podobenství, popis podstaty a principu). Existují horní vody (proudy záře, věčnosti a brána světla) a spodní vody (zemité působení, koloběh vzniku a zániku, pomíjivost). A v tomto ohledu spásná hora Meru (jako cesta k vrcholu poznání) sehrává zásadní roli, neboť v případě, že se spodní vody rozlijí a způsobí záplavu (potopu světa), a dramaticky stoupne hladina, spásná hora nad touto hladinou neustále vyčnívá jako maják a cesta ke spáse, jež spočívá ve včasném výstupu na horu.